Vyhláška o nezdravých potravinách, které se nesmějí prodávat ve školách, je klasickou ukázkou toho, že cesta do pekel je obvykle dlážděna dobrými úmysly. Snaha státu o zvrat nárůstu obezity u dětí je chvályhodná, ale v této formě udělá více škody než užitku.
Ministerstvo se pasovalo do role arbitra, který má právo diktovat, jaké potraviny mohou provozovatelé školních bufetů od 1.ledna 2017 prodávat dětem. K ničemu jinému, než je naprosto nesmyslný zásah do svobod podnikajících subjektů, tento předpis nevede. Nikdo totiž už nezaručí, že si dítě, které má od rodičů finance na nákup svačiny, nekoupí cokoliv „nezdravého“ někde mimo školu. Neměla by se proto vyhláška vztahovat na všechny prodejny potravin v okruhu třeba 500 metrů od školy? Je jasné, že taková omezení by neměla šanci na úspěch. Dotkla by se i řady prodejců se silnějším vlivem na zákonodárce, než mají majitelé malých provozoven občerstvení na školách.
Mnohem zásadnější otázkou ale zůstává, jak může univerzální předpis ošetřit stravovací návyky dětí. Ty jsou ovlivněny výchovou v rodině, složením rodinného jídelníčku, vzděláním, pohodlností a také ekonomickým zázemím rodičů. Jestliže se doma jí špatně, bude se dítě stravovat ve stejném duchu i mimo domov. Problém nastává však už v útlejším věku dětí. Nejedna učitelka v mateřské škole tráví spoustu času přesvědčováním malých capartů, že zelenina na svačinku je zdravá a chutná, i když ji doma nikdy neviděli. Do školy jdou děti již s poměrně pevně zakořeněným dietními zvyklostmi. Jestliže rodiče ve výchově ke zdravému životnímu stylu u předškolních dětí pochybí a po jejich nástupu do školy jsou líní připravit jim denně vhodnou svačinu do aktovky (protože o nic jiného než o lenost nejde), má snaha jakékoliv právní úpravy o nápravu minimální šance.
A proč jsme v titulku použili označení vyhlášky jako „příručka nutričního inkvizitora“? Jednoduše proto, že je koncipována až s fanatickým důrazem na to, že dítě nesmí cukry a tuky. Přitom jde o naprostý nesmysl. Obojí mladý organismus ve své růstové fázi nutně potřebuje. Vše je ale otázkou míry a individuálních potřeb. Sacharidy jsou primárním zdrojem a zásobárnou krátkodobé energie, ale také stavebním prvkem pro tělo nezbytných látek – nukleových kyselin, hormonů, koenzymů. Nedostatek sacharidů vede k úbytku svalové hmoty. Tuky zase umožňují tělu přijímat v nich rozpustné vitamíny, jsou součástí buněčných membrán a tvoří izolační vrstvu povrchu těla a důležitých orgánů. Chvályhodný je naopak tlak na omezení soli v průmyslově vyráběných potravinách. Nadměrné užívání soli je ale problémem celé populace bez rozdílu věku. Vzniknout by tedy měl spíše zákon stanovující přísnější limity v potravinářství obecně.
Nakonec je dobré zmínit také roli vedení škol a jejich zřizovatelů. Mají pravomoc rozhodnout (a už v minulosti měli), jak chtějí, aby jejich školní bufet vypadal. Ve výběrových řízeních na provozovatele stačí pouze jasně stanovit, co od nich očekávají. Jestliže provozovatel pravidla dodržuje, je vše v pořádku. Pokud jeho nabídka neodpovídá tomu, co od něj bylo vyžadováno a k čemu se zavázal, škola se s ním musí rozloučit.
